Rozhovor Arakdiusze Łuby s Itou Henze-Greenberg o životě a díle architekta Ericha Mendelsohna přeložil z němčiny do češtiny Radovan Charvát.
Rozhovor Arakdiusze Łuby s Itou Henze-Greenberg o životě a díle architekta Ericha Mendelsohna přeložil z němčiny do češtiny Radovan Charvát.
Ein sonniger frühherbstlicher Tag. Ich treffe die Mendelsohn-Spezialistin und -Biographin Ita Heinze-Greenberg in dem Haus Dr. Bejach in Berlin-Steinstücken, Hier wahrscheinlich zum letzten Mal. Die hiesige Bernhard-Beyer-Straße 12 galt bis vor kurzem noch als die Adresse der Erich Mendelsohn Stiftung. Nun wird das Haus verkauft und die Stiftung aufgelöst, der Träger hat Insolvenz gemeldet. Was mich hierherführt sind das 100. Jubiläum von Mendelsohns erstem Bauwerk und die Herausgabe des Buches «Erich Mendelsohn. …ze života». Ein guter Anlass, um über das Werk und das Leben eines der größten Architekten der Gegenwart zu sprechen.
Arkadiusz Łuba (A.Ł.): Sie sind Dozentin für Kunst- und Architekturgeschichte an dem Institut für Geschichte und Theorie der Architektur der ETH Zürich. Sie haben Kunstgeschichte und Philosophie in Bonn studiert. 1984 promovierten Sie über Erich Mendelsohn. Wie kamen Sie auf Erich Mendelsohn und was faszinierte Sie an ihm, an seinem Werk?
Ita Heinze-Greenbergová (I. H.-G.): Ich bin zu Erich Mendelsohn über meinen späteren Doktorvater gekommen, Christoph Luitpold Frommel, der damals in Bonn eine dreisemestrige Vorlesung über moderne Architektur gemacht hat. Er hat darin ausgiebig auch Mendelsohn behandelt. Ich habe dann angefangen Mendelsohns Briefe an seine Frau zu lesen. Der Einsteinturm hat mich damals als junge Studentin schon sehr beeindruckt. Das hat mich eingenommen. So habe ich mich einfach weiter mit Mendelsohn beschäftigt und fragte bei Prof. Frommel an, ob er sich es vorstellen könnte, mich als Doktorandin zu einem Thema über Mendelsohn zu nehmen.
A.Ł.: Sie haben soeben schon den Einsteinturm erwähnt. Was faszinierte Sie an Mendelsohns Werk?
I. H.-G.: Einsteinturm ist natürlich ein Werk, das aus dem Rahmen fällt. Es ist sozusagen Mendelsohns Debüt, wenn man mal von Bet Tahara in Allenstein / Olsztyn absieht. Der Einsteinturm war das Werk, was Mendelsohn im ersten Weltkrieg begonnen hat und das ist einfach die Ikone der expressionistischen Architektur schlechthin geworden. Das hat mich fasziniert, wie mutig dieser Architekt war, da zu einer völlig neuen Architektursprache zu kommen und etwas zu bauen, was noch nie da gewesen war. Ich dachte, ich muss dahinter schauen, wer das eigentlich ist.
A.Ł.: Sie sind Autorin und Herausgeberin einiger Bücher über und von Erich Mendelsohn. Vor allem die von Ihnen geschriebene Mendelsohns Biographie erscheint in mehreren Varianten und Sprachen, neulich in einer sorgfältig editierten und zweisprachigen Ausgabe, Herausgegeben von Tadeáš Goryczka und Jaroslav Němec von dem Verband für Ostrauer Kultur, Bürger-Verein e.V. in Ostrava. Ein spannendes Leben hatte er, verschiedene Länder, Städte, architektonische Projekte. Was waren die außergewöhnlichen Merkmale des Lebens von Erich Mendelsohn?
I. H.-G.: Mendelsohns Biographie habe ich erst später entdeckt mit ihren spannenden Befindlichkeiten, Örtlichkeiten und Verortungen auch. 1933 ist er aus Deutschland geflohen, als Jude hatte er keine Existenzmöglichkeiten mehr im Nazi-Deutschland. Die nächsten Stationen waren dann Amsterdam und London. Von London aus dann Jerusalem, auch zwei Büros – in London und in Jerusalem über längere Jahre geführt. Dann 1941 nochmal das Weiterwandern nach Amerika. Das sind unterschiedliche Orte in völlig unterschiedlichen Kontinenten. Jedes Mal musste er sich als Architekt umstellen und hat das auch getan. Er ist jedes Mal in die regionalen Befindlichkeiten eingestiegen. Es ist schon an sich spannend genug, wie passt ein Architekt seine Architektur an den jeweiligen Ort, inwieweit steigt er in die regionale Geschichte, in die regionalen Traditionen als moderner Architekt ein; daraus ergaben sich Synthesen jeweils als Tradition und Moderne, aus Alt und Neu, dies was man später als «kritischer Regionalismus» genannt hat. Das sind Positionen, die mich ungeheuer fasziniert haben.
A.Ł.: Wie war das möglich, dass er sich an so vielen verschiedenen Orten zurecht gefunden hat und wie konnte er an so vielen verschiedenen Orten einfach so arbeiten?
I. H.-G.:So einfach, wie es scheint, war es ja gar nicht. Am schwierigsten war sicherlich das Weiterwandern in die USA, wo er fünf Jahre erstmal gar nicht als Architekt arbeiten durfte. Die Lizenz zum Bauen ist in den USA mit der amerikanischen Staatsangehörigkeit verbunden, die er dann nach fünf Jahren bekommen hat. Bis dahin musste er sich über Stipendien und gelegentliche Vorträge an Universitäten finanzieren. Die Flucht aus Deutschland war finanziell gesehen einigermaßen in Ordnung. Mendelsohn war in den 20er, 30er Jahren auf dem Höhepunkt seiner Karriere und hat auch sehr gut verdient. Er hatte wohl welche Rücklagen, damit konnte er sich über etliche Monate über Wasser halten und hat dann eben auch gleich Aufträge bekommen. In London hat er ja direkt einen großen Wettbewerb gewonnen. Damit war die Existenz des Londoner Büros gesichert. In Jerusalem hat er seine alten Auftragsgeber wieder getroffen, vor allem Salman Schocken, der ihm über die Auftragsvergabe von Privathaus und -Bibliothek eine finanzielle Existenz gegeben hat. Das war die Basis für ein kontinuierliches Schaffen.
A.Ł.: Mendelsohn war schon immer kunstinteressiert. Seine Skizzen bestätigen das. Das rasche und knappe Festhalten einer architektonischen Idee stand den Bestrebungen in der expressionistischen Malerei nahe. In seiner Zeit in München 1912-1914 pflegte Mendelsohn auch freundschaftliche Kontakte zu den Künstlern des Blauen Reiters (wie z.B. Wassily Kandinsky, Franz Marc, Alfred Kubin). Eine reiche unendliche Fantasie, sichtbar vor allem in seinen ersten expressionistischen Projekten, zeichnete ihn aus. Ein bisschen untypisch für einen Architekten, oder? War nicht Mendelsohn doch mehr ein Künstler als Architekt?
I. H.-G.: Da haben Sie sicherlich recht. Er hat auch während seiner Studienzeit oft daran gezweifelt, ob die Architektur wirklich für ihn das Richtige ist. Es gibt Briefe an seine spätere Frau Luise, wo er schreibt «Ich bin mir noch nicht sicher, vielleicht sollte ich doch in die Malerei. Ich schätze jedoch, in der Malerei hätte er nicht mehr Neuland betreten können. Denn da gab es schon Leute, zum Teil auch die, die Sie erwähnt haben, die in die abstrakte Malerei gegangen sind und die Traditionen seit der Renaissance aufgebrochen hatten. Mendelsohn hat etwas Ähnliches in der Architektur geschafft.
A.Ł.: Lange Zeit konnte sich Mendelsohn also nicht entscheiden, was er werden wollte, Maler oder Architekt. Sein Vater meinte auch, Architektur «ist kein Beruf für einen Juden». Erich «sollte Händler werden, wie er, oder Jurist». Er wurde schließlich Architekt, blieb aber stark der Kunst verbunden. Er verehrte Bach, mit seiner Frau – die ja Cellistin war – organisierte er seinerzeit Konzerte, die sog. «Bachanalien», bei denen auch Albert Einstein die Geige spielte. Was mochte er dabei am meisten?
I. H.-G.: Ich glaube, das war die «Kunst der Fuge», die er vielleicht am meisten geschätzt hat. Mendelsohns Entwerfen geschah immer mit Musik. Er hat sich immer in seine eigene Arbeitsklause zurückgezogen und dort stand ein Grammophon. Er hat eine große Schallplattensammlung gehabt, davon war die Hälfte Bach, sonst Beethoven, Mozart, Haydn und anderes klassisches Repertoire. Bach war sein am meisten geschätzter Musiker, weil da offensichtlich etwas zusammenkam, was er auch gesucht hat, nämlich eine Synthese aus Leidenschaft, Passion und Mathematik. Das ist wohl das, was auch für Bach sehr typisch ist. Und wenn man das in architektonische Begriffe umsetzten würde, dann könnte man sagen, Dynamik und Funktion war das, was Mendelsohn dabei gesucht hat. Musik hat er als Korrelation zu Architektur gesehen. Ich hatte das Glück, Mendelsohns Witwe Luise noch vor ihrem Tod kennenzulernen und zu interviewen und da hat sie mir dieses Apollinische und Dionysische im Zusammenspiel von Architektur und Musik ganz eingehend erklärt. Daraus sieht man auch, wie wichtig die Verbindung von Musik und Architektur für diese Partnerschaft war. Mendelsohn hat sich manchmal ans Klavier gesetzt und ganz spontan gespielt, er hat aber keine musikalische Ausbildung genossen.
A.Ł.: In den während des ersten Weltkrieges verfassten Skizzen hielt Mendelsohn seine Visionen fest. Wie Sie in Ihrer Mendelsohn-Biographie schreiben, er versuchte hier zu einer völlig neuen, revolutionären Architektursprache zu gelangen. Man sagt auch, die Skizzen haben das Sehen der Architektur geändert. Wie wäre diese neue Architektursprache zu verstehen? Und wie ist diese Änderung möglich gewesen?
I. H.-G.: Sie ist nur dann zu verstehen, wenn man die Qualitäten des neuen Baumaterials Beton in Betracht zieht. Beton war für Mendelsohn ein monolithisches und ein fließendes Material, welches ermöglicht, Architektur ganz neue, skulpturale Qualitäten zu geben. Da war Mendelsohn sicher einer der ersten, der das ausprobiert hat. Das heißt, weg von dem traditionellen Tragen und Lasten, weg von dem Skelettsystem, was später andere Architekten für die Betonarchitektur benutzt haben. Mendelsohn wollte das elastische Prinzip mit Beton ausprobieren. Damit ging er hin zu einer Schalenarchitektur. Er musste leider erkennen, dass er zu früh dran war, weil das traditionelle Bauhandwerk und die Bauingenieure diese Schalenarchitektur noch nicht realisieren konnten. Es fing schon damit an, dass man die Schalungshölze nicht biegen konnte. Der Einsteinturm ist letztendlich zu großen Teilen gemauert worden und so verputzt, dass er wie eine Skulptur aussieht, aber doch keine gegossene Skulptur, wie Mendelsohn es sich gewünscht hatte. In seinen nächsten Bauwerken ist er zu einer wesentlich traditionelleren Statik zurückgekehrt. In den 50er Jahren war das Ingenieurbauwesen soweit und Mendelsohn hätte die Schalenarchitektur gerne wieder aufgenommen. Das war ihm leider nicht mehr vergönnt, weil er 53 verstorben ist.
Zu seiner expressiven Zeichnung und zu diesen ihn ausmachenden Architekturphantasien ist er während des ersten Weltkrieges gekommen. Er war zunächst Soldat an der Ostfront und später an der höllischen Westfront. Da ist er vielleicht aufgrund der enormen Anspannung zu diesen explosionsartig aufs Blatt geworfenen Architekturskizzen gekommen. Diese später dann als Architekt ausführen zu wollen, war nicht das, was ihn am Bauen gereizt hat. Er hat mal diesen schönen Satz gesagt «Bauen ist Glückseligkeit». Daraus spricht doch eine ganze Menge Kraft und Selbstvertrauen. Auf all seinen Wegen, Migrationen und Neuanfängen hat er immer auf seinen Bleistift vertraut. Und da gibt es eine Anekdote, die Mendelsohn selbst auch gerne verbreitet hat: Er floh aus Nazideutschland mit dem Nachtzug nach Amsterdam und traf dort am Bahnhof einen Bekannten Er fragte ihn, was er in Amsterdam suche. Mendelsohn zog seinen Bleistift aus der Westentasche und sagte, er habe gerade sein Büro nach Amsterdam verlegt.
A.Ł.: «Architektonisch zu denken, das heißt von Raum zu träumen», schrieb Mendelsohn in einem Brief. Und Sie fügten in Ihrer Biographie hinzu: «Der offene Sternenhimmel über ihm scheint sein Limit gewesen». Wie beherrschte er den architektonischen Raum?
I. H.-G.: Architektonischer Raum, damit sprechen wir also von Innenraum. Das ist etwas, was bei Mendelsohn sehelich am schwächsten ausgebildet ist. Er hat seine Architekturen zwar als Volumengebilde gesehen, aber er hat sie immer in ihrer skulpturalen Kontur gesehen. Mendelsohn hat zum Beispiel seltenst angefangen, Architektur über den Grundriss zu entwerfen. Es gibt nur ganz wenige Grundrissskizzen von ihm. Er hat eigentlich immer mit dem Außenbau angefangen. Das Wichtigste war, wie sich der Bau von außen dem Betrachter darstellt. Das heißt nicht, dass Mendelsohns Bauten und Räume von innen nicht funktionieren. Aber sein Hauptaugenmerk lag schon im Außenraum, wie bei einem Bildhauer.
A.Ł.: Vom Entwurf, die Skizze, zum fertigen Gebäude. Wie war Mendelsohns Arbeitsweise?
I. H.-G.: Mendelsohn hat immer sehr gute Ingenieure gebraucht, die das umsetzen konnten, was er sich so vorgestellt hat, selbst wenn er nach dem Einsteinturm realistischer und pragmatischer wurde mit dem, was man auch ausführen kann. Er selbst hat mal gesagt, dass er während seiner Studentenzeit sämtliche Übungen in Statik und auch die Fensterdetailzeichnung von noch ärmeren Studenten, als er einer war, gekauft hat. Man könnte sagen, damit baute er an seinem eigenen Mythos, ich nehme ihm es aber durchaus ab, dass es wirklich so war, denn er hat davon kaum was verstanden. Er hat sich wirklich nur auf den Entwurf bezogen und auch beschränkt. Er war darin so etwas, wie ein Renaissance-Architekt, der sein Hauptaugenmerk auf den Entwurf gelegt hat, und die Ausführung und die Berechnung war ihm dann eigentlich letztlich egal. Ich hatte die Gelegenheit mit Mendelsohns Ingenieuren zu sprechen, die heute noch in Jerusalem leben, und sie haben mir das bestätigt. Mendelsohn hat offensichtlich nachts entworfen, immer bei Bachscher Musik, und kam dann morgens ins Büro mit seinen Skizzen, hat die seinen Ingenieuren auf den Tisch geknallt und hat gesagt, so jetzt machen Sie mal. Und dann mussten sie diese Visionen umsetzen. Mendelsohn kam dann und kontrollierte das Ganze, ob es dem entspricht, was er sich vorgestellt hat.
A.Ł.: Unter den knapp 50 realisierten Bauwerken befinden sich unterschiedlichste Formen. Auch die Funktionen sind verschieden. Kauf- und Bürohäuser, Synagogen, Krankenhäuser, Villen, Bibliotheken, Fabriken, Universitäten. Begonnen hat jedoch alles in seiner Heimatstadt Allenstein in Ostpreußen, heute Olsztyn in Polen. Vor genau 100 Jahren wurden das Haus der Reinigung und das Gärtnerhaus auf dem jüdischen Friedhof Alleinstein eröffnet. Interessanterweise hat Mendelsohn nie dieses erstes Projekt erwähnt. Wie denken Sie, warum?
I. H.-G.: Mendelsohns Bet Tahara in Olsztyn / Alleinstein, das ist sozusagen sein Debütwerk, was er 1911 noch als Student gemacht hat und in seinen Werklisten ja lange verschwiegen hat. Wenn Sie den Einsteinturm sehen, hat dieses Projekt an revolutionärem Geist natürlich kein Bestand neben dem Einsteinturm. Wenn Sie so einen Einsteinturm als Debüt setzen, damit markieren Sie natürlich auch eine Karriere. Da bricht jemand auf zu neuen Ufern; und das ist ein faszinierendes und lautstarkes Debüt, was er damit gibt, allein schon der Name des Bauherrn Einstein. Damit setzen Sie einen Meilenstein am Anfang der Karriere gleich. Ich glaube nicht, dass er sich für sein Frühwerk geschämt hat, sondern das hat sicherlich allein damit zu tun, so ein didaktischer Grund.
Es ist aber ein wunderschöner Bau, vor allem im Innenraum, der jetzt wieder auch farblich neu gestaltet ist. Mendelsohn hat sich da zum ersten Mal selbstverwirklicht. Für uns Kunsthistorikern ist es das Missing-Link zwischen den schwellenden Formen des Jugendstils hin zu dem Einsteinturm. Denn Mendelsohn kommt ja eigentlich auch vom Jugendstil. Das ist am besten in der Innenausstattung des Bet Tahara in Olsztyn zu sehen. Vor allen in der Deckenornamentierung befinden sich jugendstilige Ornamente, die er da eingebracht hat. Er hat diese Formenwelt des Jugendstils nachher in ein plastisches Volumen umgesetzt und das ist dann der Einsteinturm.
Besonders an diesem Gebäude ist ja diese zeltartige Kuppel über den Hauptraum. Wenn man allein Zelt denkt, denkt man natürlich auch an Stiftshütte, also an das ephemere „Gebäude“, was die Juden in ihrer 40-jährigen Wanderung durch die Wüste mitgenommen haben, bevor sie in das gelobte Land gekommen sind. Ob Mendelsohn es tatsächlich auch so gedacht hat, wissen wir nicht, er hat sich dazu nie geäußert.
A.Ł.: Als ich meine Fotos von dem Haus der Reinigung in Olsztyn einem mit mir befreundeten Architekturstudenten aus Tel Aviv zeigte, meinte er, das Gebäude sei sehr jüdisch. Nicht sehr erbenreich, aber sehr jüdisch. Was kann man in den Gebäuden Mendelsohns sehen, was steckt hinter den Fassaden?
I. H.-G.: Ich würde an dieser Stelle nicht mal von einer Fassade sprechen. Denn eine Fassade ist immer etwas Zweidimensionales, und Mendelsohn denkt immer dreidimensional. Das kommt in dem Äußeren von Bet Tahara noch gar nicht zum Ausdruck. Ganz extrem ist es in seiner skulpturalen Qualität beim Einsteinturm. Auch seine nachfolgenden Bauten sind immer um die Ecke gedacht. Es ist immer ein sehr dynamisches Rezipieren seiner Bauten. Nur in Palästina wird er ruhiger, die örtliche Tradition verlangt es so, es gibt hier auch keine Metropolen. In Metropolen muss die Dynamik des Ortes durch das Gebäude ausgedruckt werden. In Palästina gestaltet er das anderes und verlegt die Dynamik interessanterweise auf den Annäherungsweg des Betrachters. Er führt den Betrachter um seine Bauten herum. Bevor der Betrachter an den Gebäudeeingang kommt, werden ihm wann immer möglich viele, wenn nicht sogar alle Seiten des Gebäudes gezeigt.
Mendelsohn versucht seine extrem städtischen Gebäuden, immer auf die Natur seines Baukontextes abzustimmen. Der Kontext könnte zum Beispiel der Autoverkehr sein. Da sagte Mendelsohn, die horizontalen Fensterstreifen wären dabei auf das Vorbeifahren im Auto angepasst. Vertikale Fenster erzeugten beim schnell vorbeifahrenden Betrachter einen Flimmereffekt, horizontale Fensterbänder dagegen – eine Ruhe, weil sie sozusagen mit der Bewegung mitgehen. In Palästina spielte der Garten um das Gebäude herum eine extrem wichtige Rolle. Dabei war es die Idee des Gartens Eden, den man in die Wüste hineinbringen wollte. Mendelsohn hat sich für seine Gartenpläne immer nur regionalen Flora bedient.
A.Ł.: Architekturstudenten reisen um die Welt, um die verschiedenen Werken Mendelsohns zu erkunden, sich inspirieren zu lassen. Er gehört auch fest zu einem Architekturstudium, wie viele anderen nicht. Was war und bleibt so neu und inspirierend und spezifisch in Mendelsohns Bauten, dass sie heute nichts an ihrer Bedeutung verlieren?
I. H.-G.: Durch seine vielen Wanderungen und dadurch, dass er auf vielen verschiedenen Kontinenten gelebt und gebaut hat, ist Mendelsohn in gewisser Weise ein Katalysator für einen internationalen Architekturdialog. Für Mendelsohn waren all diese Reisen damals Brüche. Für uns heute ist das etwas, was uns zusammenführen kann. Mendelsohn hat seine Bauten immer neu entwickelt, bei ihm ist keine durchgehende Architektur und kein durchgehender Stil zu finden. Alle seine Bauten sehen anders aus, weil sie eben je nach Funktion und je nach Ort immer wieder neue Lösungen bringen. Und das ist vielleicht auch etwas, was Architekturstudenten von Mendelsohn lernen sollten, dass sie eben jeden neuen Bauauftrag und jeden Ort und auch jeden neuen Bauherrn neu angehen und immer wieder neue Lösungen entwickeln. Es ist glaube ich etwas, was man von Mendelsohn ganz stark lernen kann.
A.Ł.: Mit Ihrer Biographie und Ihren anderen Büchern zu Mendelsohn stellen Sie nicht nur das Leben und Werk eines außergewöhnlichen Architekten vor, Sie machen darauf auch aufmerksam und popularisieren es. Was wollen Sie dadurch erreichen?
I. H.-G.: Mir lag – und liegt noch immer – die Aufarbeitung von Leben und Werk Erich Mendelsohns am Herzen. Als ich mit meinen Forschungen in den 1980er Jahren begann, hatte Erich Mendelsohn zwar bereits einen Platz in den internationalen Architekturlexika. Erwähnt wurden dort stets der Einsteinturm und das Stuttgarter Schocken Kaufhaus. Alles andere war auf der Strecke geblieben. Heute hat sich das Bild zum Glück bereits geändert. Es gibt viele wichtige Forschungsarbeiten zu seinem Werk mit einer großen thematischen Bandbreite. Ich sehe es als die Aufgabe der Architekturhistoriker an, Vergessenes aus der Versenkung zu holen. Die Biografie, die ich zu Erich Mendelsohn geschrieben habe, ist mit der Vorgabe entstanden, für ein breiteres Publikum lesbar und interessant zu sein. Den Grenzbereich zwischen Unterhaltungs- und akademischer Fachliteratur auszuloten war eine besondere Herausforderung und hat mir viel Spaß gemacht.
Ita Heinze-Greenberg – Studium der Kunstgeschichte und Philosophie in Bonn. 1984 Dissertation über das Thema Erich Mendelsohn. Bauten und Projekte in Palästina 1934-1941. 1984-1992 Forschungsassistentin am Architectural Heritage Research Centre, Technion, Israel Institute of Technology, Haifa. 1993 Lehrauftrag an der Bezalel Academy, Jerusalem. 1994-1998 Dozentin für neuere Kunst- und Architekturgeschichte an der Faculty of Architecture and Townplanning, Technion Haifa. 1999 Lehrauftrag am Kunsthistorischen Institut der Universität Augsburg. 2000-2003 Arbeit als freie Autorin. 2003-2006 Stipendiatin der Gerda Henkel Stiftung mit einer Forschungsarbeit über Eretz Israel als Versuchslabor europäischer Siedlungskonzepte. 2004-2005 senior research fellow am Design Knowledge Systems Research Centre,TU Delft. 2008-2012 Wissenschaftliche Assistentin am Lehrstuhl für Theorie und Geschichte von Architektur, Kunst und Design, TUM. Seit August 2012 Dozentin für Kunst- und Architekturgeschichte an dem Institut für Geschichte und Theorie der Architektur der ETH Zürich.
Arkadiusz Łuba – vystudoval obor literárních věd, teatrologie a pedagogiky na vysokých školách v Olštýně a Curychu; novinář, překladatel, cestovatel; redaktor překladatelského oddělení kulturně literárního časopisu „Portret“ (1997-2003); zakladatel a první redaktor, který vedl vysílání programu „Allensteiner Welle“ v Olštynském rozhlase (2001-2012); absolvent mnohých stipendií a autor publikací se zaměřením na kulturu, filozofii a umění; je autorem knih „Ślady. Antologia przekładów“ (Olštýn 2003) a „Okno na Joyce“ (Olštýn 2007); v současnosti působí jako novinář a zpravodaj pro Deutschlandradio Kultur a je berlínským korespondentem Polského rozhlasu pro zahraničí v jeho německojazyčné redakci.
Rozmowę Arkadiusza Łuby z Itą Heinze-Greenberg o losach życiowych i dorobku architekta Ericha Mendelsohna.
Probíhající stoleté výročí od první realizace architekta Ericha Mendelsohna logicky vyústilo v řadu aktivit, které připomněly jeho život i dílo. V Saské Kamenici (Chemnitz) na začátku měsíce října 2013 proběhla mezinárodní konference nazvaná Salman Schocken. Archeologie německo-židovského života a jeho kontext, která se uskutečnila v čerstvě opraveném „mendelsohnově“ objektu bývalého Obchodním domu Schocken a dnešním sídlu Národního muzea archeologie, kde více než třicítka odborníků a nadšenců z Německa, Švýcarska, Luxemburgu, Polska, Česka, Velké Británie, Izraele a USA připomněly mezi jinými význam a přínos vztahu stavitele Salmana Schockena a architekta Ericha Mendelsohna. Byla to taky příležitost, jak připomenout osmdesátileté výročí od vzniku Obchodního domu Bachner v Ostravě a zároveň představit výjimečnému auditoriu knihu Ity Heinze-Greenberg, Erich Mendelsohn …ze života, která se objevila z iniciativy SPOK / Kabinetu architektury nejen v češtině, ale také poprvé v jazyce autorčina rukopisu, německy. 
Níže uvedený rozhovor je dalším příspěvkem pro časopis Prostor k již dříve uvedenému tématu (Prostor 1/2013).
«Orientálec z Východního Pruska» – život a dílo Ericha Mendelsohna
Arkadiusz Łuba
Slunečný den počátkem podzimu. S Itou Heinze-Greenbergovou, specialistkou na život a dílo Ericha Mendelsohna, se scházím v domě dr. Bejacha v Berlíně-Steinstücken. Tady pravděpodobně naposledy. Zdejší Bernhard-Beyer-Straße 12 platila ještě donedávna za adresu nadace Ericha Mendelsohna. Teď se dům prodává a insolventní nadace zanikne. Mě sem přivedlo stoleté výročí vzniku Mendelsohnovy první stavby a vydání knihy «Erich Mendelsohn. …ze života». Dobrá příležitost promluvit si o díle a životě jednoho z největších architektů současnosti.
Arkadiusz Łuba(A.Ł.): Učíte dějiny umění a architektury na Institutu pro dějiny a teorii architektury na ETH v Curychu. Studovala jste dějiny umění a filozofie v Bonnu. Roku 1984 jste o Erichu Mendelsohnovi promovala. Jak jste se k němu dostala a co vás na něm a jeho díle fascinovalo?
Ita Heinze-Greenbergová (I. H.-G.): K Erichu Mendelsohnovi mě přivedl pozdější školitel mé disertační práce Christoph Luitpold Frommel, který tehdy přednášel na univerzitě tři semestry o moderní architektuře. Během nich se také důkladně zabýval Erichem Mendelsohnem. Začala jsem pak číst Mendelsohnovy dopisy jeho ženě. Už tehdy na mě jako na mladou studentku zapůsobila Einsteinova věž. To mě zaujalo. Tak jsem se jím zkrátka dál zabývala a oslovila jsem prof. Frommela, zda by si dovedl představit, že bych u něho skládala doktorát na téma Erich Mendelsohn.
A.Ł.: Právě jste se zmínila o Einsteinově věži. Co vás na téhle Mendelsohnově stavbě uchvátilo?
I. H.-G.: Ta věž se samozřejmě vymyká z rámce, je to takříkajíc Mendelsohnův debut, nebereme-li v úvahu Bet Taharu v Olštýně. Byla to stavba, jíž se Mendelsohn zabýval už během 1. světové války a která se pak stala v pravém slova smyslu ikonou expresionistické architektury. Mě fascinovalo, jakou měl tenhle architekt odvahu přijít s úplně novým architektonickým jazykem a postavit něco, co tu ještě nikdy nebylo. Říkala jsem si, že se s ním musím blíž seznámit a poznat, kdo vlastně je.
A.Ł.: Jste autorkou a vydavatelkou několika knih o Erichu Mendelsohnovi a od něho. Především vaše Mendelsohnova biografie vychází ve více variantách a jazycích, nedávno v pečlivě edičně zpracovaném dvojjazyčném vydání, které v Ostravě připravili Tadeáš Goryczka a Jaroslav Němec. Mendelsohn měl vzrušující život, poznal různé země a města a navrhl řadu architektonických projektů. Co byste označila za výjimečné atributy jeho života?
I. H.-G.: Až později jsem hlouběji pronikla do Mendelsohnova života s jeho vzrušujícími proměnami poměrů, situací a lokalit. Roku 1933 uprchl z Německa, jako Žid nemohl v nacistickém Německu už existovat. Dalšími zastaveními byly Amsterodam a Londýn. Z Londýna odjel do Izraele, několik let vedl dvě kanceláře, v Londýně a Jeruzalémě. V roce 1941 přišlo další stěhování do Ameriky. To jsou různá místa na naprosto rozdílných kontinentech. Pokaždé se musel jako architekt přeorientovat, a taky to udělal. Vždycky se mu podařilo proniknout do místních poměrů. Samo o sobě už je dostatečně napínavé, jak architekt přizpůsobí svou architekturu příslušnému místu, jak dokáže jako moderní architekt vstoupit do regionální historie a tradic; z toho vyplynou syntézy tradice a moderny, starého a nového, to, čemu se později začalo říkat „kritický regionalismus“. Tyhle pozice mě uchvacovaly.
A.Ł.: Jak je možné, že se Mendelsohn dokázal zorientovat na tolika různých místech a prostě tam pracovat?
I. H.-G.: Tak jednoduché, jak to vypadá, to vůbec nebylo. Určitě nejobtížnější byla emigrace do USA, kde nesměl zpočátku pět let jako architekt pracovat. Povolení stavět je v USA vázáno na americké státní občanství, které pak po pěti letech obdržel. Do té doby musel vystačit s penězi, které vynesla nějaká stipendia a příležitostné přednášky na univerzitách. Útěk z Německa byl z finančního hlediska celkem v pořádku. Mendelsohn byl ve 20. a 30. letech na vrcholu kariéry a velmi dobře vydělával. Měl zřejmě nějaké úspory, a tak se dokázal udržet několik měsíců nad vodou, a navíc hned dostával další zakázky. V Londýně rovnou vyhrál velkou soutěž a zajistil tak provoz tamní kanceláře. V Jeruzalémě se setkal se svými dřívějšími objednavateli, především se Salmanem Schockenem, který mu zadáním stavby soukromého domu a knihovny zajistil bezprostřední finanční existenci. To byl základ navazující tvorby.
A.Ł.: Mendelsohn se odjakživa zajímal o umění. Potvrzují to jeho skici. Rychlé skicovité zachycení architektonické myšlenky mělo blízko k tehdejším snahám v expresionistické malbě. V letech 1912–1914, kdy žil v Mnichově, udržoval rovněž přátelské kontakty k umělcům z okruhu umělecké skupiny Modrého jezdce (jako např. s Vasilijem Kandinským, Franzem Markem nebo Alfredem Kubinem). Vyznačoval se nesmírně bohatou představivostí, což bylo patrné na jeho prvních expresionistických projektech. Poněkud netypické u architekta, že? Nebyl nakonec víc umělcem než architektem?
I. H.-G.: To máte určitě pravdu. Už během studií často pochyboval o tom, zda je pro něho architektura to pravé. Existují dopisy jeho pozdější ženě Luise, v nichž píše: „Nejsem si ještě jistý, snad bych se měl přece jen dát na malířství. Ale říkám si, že v malířství bych už nemohl vstoupit na neznámou půdu.“ Tam už byli totiž lidé, zčásti i ti, které jste jmenoval, kteří přešli k abstraktnímu malířství a prolomili tradici, která platila od renesance. Mendelsohn provedl něco podobného v architektuře.
A.Ł.: Takže se dlouho nemohl rozhodnout, jestli má být architektem nebo malířem. Jeho otec se domníval, že „architektura není povolání pro Žida“. Erich se měl stát „obchodníkem jako on, nebo právníkem“. Nakonec se stal architektem, ale silně spojen s uměním. Vážil si Bacha, se svou ženou – byla cellistka – organizoval svého času koncerty, takzvané „Bachanalie“, při nichž hrál na housle i Albert Einstein. Co měl Mendelsohn nejraději?
I. H.-G.: Myslím že Umění fugy si cenil nejvíc. Své návrhy vypracovával vždy při hudbě. Stáhl se do své pracovní klausury, a tam stál gramofon. Měl velkou sbírku desek, z nichž polovinu tvořil Bach, jinak Beethoven, Mozart, Haydn a další klasický repertoár. Bacha se cenil nejvíc, protože v něm se zjevně sešlo něco, co sám hledal, totiž syntéza vášně, zanícení a matematiky. To je nejspíš velmi typické i pro Bacha. A převedeme-li to do architektonických pojmů, můžeme říct, že Mendelsohn při tom hledal dynamiku a funkčnost. Hudba pro něho úzce souvisela s architekturou. Měla jsem štěstí, že jsem ještě před její smrtí poznala Mendelsohnovu vdovu Luisu a mohla s ní hovořit. Jasně mi tyto apollinské a dionýské prvky v souhře hudby a architektury vyložila. Z toho je i vidět, jak důležité pro jejich vztah toto propojení hudby a architektury bylo. Mendelsohn občas zasedl za klavír a spontánně hrál, ačkoliv neměl hudební vzdělání.
A.Ł.: Ve skicách vyhotovených za 1. světové války Mendelsohn zachytil své vize. Jak píšete ve své biografii, pokoušel se v nich dospět ke zcela novému, revolučnímu architektonickému jazyku. Říká se rovněž, že jeho náčrtky změnily pohled na architekturu. Jak máme tomuto novému jazyku rozumět? A jak je možné, že mohlo k něčemu takovému dojít?
I. H.-G.: Rozumět mu můžeme, pokud vezmeme v úvahu kvality nového stavebního materiálu betonu. Beton byl pro Mendelsohna monolitický a tekutý materiál, který umožňoval vtisknout architektuře zcela nové, skulpturální kvality. Mendelsohn byl určitě jeden z prvních, kdo to vyzkoušel. Znamenalo to rozchod s tradičními nosníky a zátěží, se skeletovým systémem, který později využili jiní u architektury betonu. Mendelsohn chtěl s betonem pracovat elasticky. Tím učinil krok směrem ke skořepinové architektuře. Bohužel musel uznat, že je na to ještě příliš brzy, neboť tradiční stavitelství a stavební inženýři nedokázali ještě skořepinovou architekturu zrealizovat. Začínalo to už tím, že nedokázali prohnout dřevěné bednění. Einsteinova věž byla z velké části vyzděna a omítnuta tak, že vypadala jako skulptura, ale nebyla odlévaná, jak by si to byl Mendelsohn přál. U následujících staveb se pak vrátil k mnohem tradičnější statice. V 50. letech dospělo stavební inženýrství dál a Mendelsohn by se býval rád ke skořepinám vrátil. To mu však už nebylo bohužel dopřáno, protože ve třiapadesátém zemřel.
Ke své expresivní kresbě a pro něj tak charakteristickým architektonickým fantaziím se dostal za 1. světové války. Nejprve sloužil na východní frontě, později zažil peklo západní fronty. V důsledku obrovského psychického vypětí tam zřejmě dospěl ke svým explozivním architektonickým náčrtkům, které vyhotovoval na papír. Dovést je později k naplnění zřejmě nebylo to hlavní, co ho jako architekta na stavění vzrušovalo. Jednou vyslovil krásnou větu: „Stavění přináší pocit blaha.“ Z toho promlouvá nesmírná síla a sebedůvěra. Při všech svých cestách, migracích a nových začátcích se vždy spoléhal na svou tužku. S tím souvisí historka, kterou sám rád šířil: Prchal nočním vlakem z nacistického Německa do Amsterodamu a na nádraží tam potkal známého, který se ho udiveně ptal, co tam hledá. Mendelsohn vytáhl z náprsní kapsičky tužku a řekl, že právě přestěhoval svou kancelář do Amsterodamu.
A.Ł.: „Přemýšlet architektonicky znamená snít o prostoru“, napsal Mendelsohn v jednom dopise. A vy jste k tomu ve své biografii dodala: „Jeho limitem se zdála být otevřená hvězdná obloha nad hlavou.“ Jak ovládal architektonický prostor?
I. H.-G.: Řekneme-li architektonický prostor, mluvíme o vnitřním prostoru. To je něco, co je u Mendelsohna nejslaběji rozvinuto. On sice svou architekturu vnímal jako objemovou strukturu, ale viděl ji vždy v jejím skulpturálním obrysu. Velmi zřídka například začínal s návrhem architektury od půdorysu. Také od něho existuje jen velmi málo náčrtů půdorysů. Pokaždé vlastně začínal s vnější stavbou. Nejdůležitější bylo, jak se bude jevit vnějšímu pozorovateli. To neznamená, že by Mendelsohnovy stavby a prostory nefungovaly uvnitř. Ale hlavní pozornost upíral k vnějšímu prostoru, jako sochař.
A.Ł.: Od návrhu, skici, k hotové budově. Jaký byl jeho způsob práce?
I. H.-G.: Mendelsohn potřeboval vždy velmi dobré inženýry, kteří dokázali provést to, co si představoval, i když po Einsteinově věži byl v tom, co lze taky skutečně provést, už realističtější a pragmatičtější. Sám jednou řekl, že si za studií veškerá cvičení ve statice a výkresy detailů oken kupoval od studentů, kteří byli ještě chudší než on. Mohlo by se říct, že si tím budoval vlastní mýtus, ale tohle bych mu věřila, protože těmhle věcem opravdu nerozuměl. Skutečně se soustředil a omezoval jen na návrh. Byl v tomhle směru jako renesanční architekt, který věnuje veškerou svou pozornost návrhu, a jak se to nakonec spočítá a provede, už mu je vlastně víceméně jedno. Měla jsem možnost mluvit s jeho inženýry, kteří dosud žijí v Jeruzalémě, a ti mi to potvrdili. Mendelsohn zřejmě v noci při Bachově hudbě kreslil své návrhy, a pak je ráno přinesl do kanceláře, hodil je inženýrům na stůl a řekl, tak a pusťte se do toho. A oni museli jeho vize provést. On pak jen přišel a zkontroloval celek, jestli odpovídá tomu, co si představoval.
A.Ł.: Mezi téměř 50 zrealizovanými stavbami najdeme nejrůznější tvary. I funkce jsou různé. Nákupní a kancelářské domy, synagogy, nemocnice, vily, knihovny, továrny, univerzity. Ale všechno to začalo v
jeho rodném Allensteinu ve Východním Prusku, dnes polském Olštýnu. Přesně před sto lety tam byl otevřen Dům očisty a zahradní domek na židovském hřbitově. Je zajímavé, že Mendelsohn se o tomto svém prvním projektu nikdy nezmínil. Proč asi, co myslíte?
I. H.-G.: Mendelsohnův Bet Tahara v Olštýně/Alleinsteinu je vlastně jeho debut, který vytvořil ještě jako student a v seznamu svých děl dlouho neuváděl. Když tu stavbu srovnáte s Einsteinovou věží, nemůže vedle ní co do revolučního ducha obstát. Představíte-li takovou věž jako svůj debut, udáváte tím i směr další kariéry. Tady někdo vyplouvá k novým břehům; je to fascinující a bouřlivý začátek, už jen pro to stavitelovo jméno: Einstein. A výrazný milník na počátky kariéry. Nemyslím, že by se za své první dílo styděl, má to prostě tenhle didaktický důvod.
Ale sama o sobě je to krásná stavba, především její interiér, který je teď i nově barevně upraven. Zde Mendelsohn poprvé zrealizoval sám sebe. Pro nás kunsthistoriky je to chybějící článek mezi rozbujelými tvary secese a Einsteinovou věží. Neboť i Mendelsohn ze secese vychází. To je nejlépe patrné na vnitřním vybavení Bet Tahary – především na stropě, který tam vytvořil, je možné rozpoznat secesní ornamentiku. Tvarový svět secese Mendelsohn později proměnil v plastický objem – a to je právě Einsteinova věž.
Zvláštní na téhle stavbě je jakási stanová kopule nad hlavním prostorem. Myslíme-li stan, myslíme přirozeně i efemérní „budovu“, kterou s sebou Židé vzali na svou čtyřicetiletou pouť pouští, než došli do země zaslíbené. Jestli o tom takhle uvažoval i Mendelsohn, nevíme, nikdy se k tomu nevyjádřil.
A.Ł.: Když jsem ukázal fotografie Domu očisty v Olštýně jednomu příteli, studentu architektury v Tel Avivu, tvrdil, že je to velmi židovská stavba. Ne že by v sobě nesla velké dědictví, ale je prý velmi židovská. Co můžeme v Mendelsohnových budovách vidět, co je za jejich fasádami?
I. H.-G.: Já bych na tomhle místě ani o fasádě nemluvila. Protože ta je vždycky něco dvojrozměrného, a Mendelsohn myslel jen trojrozměrně. To se na vnějším vzhledu Bet Tahary ještě tolik neprojevuje. Naprosto extrémní je to ve skulpturální kvalitě Einsteinova domu. I Mendelsohnovy následující stavby jsou velmi promyšlené. Mají vždy velmi dynamickou odezvu. Jen v Palestině je klidnější, vyžaduje to místní tradice, nejsou tu taky žádné metropole. V metropolích musí budova odrážet dynamiku místa. V Palestině to Mendelsohn vyjadřuje jinak, přesouvá pozoruhodně dynamiku na cestu, po níž se blíží pozorovatel. Vodí ho kolem svých staveb. Než pozorovatel dospěje ke vchodu, ukáže mu co nejvíc stran stavby, ne-li rovnou dokonce všechny.
Mendelsohn se vždy pokouší sladit své extrémně městské budovy s povahou daného stavebního kontextu. Takovým může být například automobilový provoz. Mendelsohn řekl, že horizontální linii oken je třeba přizpůsobit projíždějícím autům. Vertikální okna vyvolávají u rychle projíždějícího řidiče třpytivý efekt, horizontální naproti tomu – klid, neboť se zdá, že jakoby provázejí pohyb auta. V Palestině zase hrála zahrada kolem domu extrémně důležitou roli. Byla to myšlenka zahrady ráje, kterou bylo třeba převést do pouště. Mendelsohn využíval ve svých plánech zahrad vždy jen místní flóru.
A.Ł.: Studenti architektury cestují po světě, aby si prohlédli Mendelsohnova díla a inspirovali se jimi. Ta patří nedílně ke studiu architektury, což nelze říct o každém. Co bylo a zůstává stále tak nové, inspirující a specifické na jeho stavbách, že dodnes neztrácejí na významu?
I. H.-G.: Vzhledem k jeho četným cestám a díky tomu, že žil a stavěl na různých kontinentech, je svým způsobem katalyzátorem mezinárodního architektonického dialogu. Pro něho byly všechny jeho cesty ve své době průlomy. Pro nás jsou něčím, co nás může svést dohromady. Mendelsohn své stavby navrhoval vždy jakoby znovu a opět poprvé, u něho nelze vysledovat architekturu ani styl, který by byl průběžně obsažen všude. Každá z jeho budov vypadá jinak, protože vždy přicházejí s novým řešením pro danou funkci a místo. A to je asi to, co by se od něho měli studenti především naučit: přistupovat ke každé nové zakázce a novému místu pro každého stavitele nově a vyvíjet vždy nová řešení. To je podle mého možné se právě od Mendelsohna velmi dobře naučit.
A.Ł.: Svou biografií a dalšími knihami o Erichu Mendelsohnovi nejenže představujete život a dílo tohoto výjimečného architekta, ale rovněž na něho upozorňujete a popularizujete ho. Čeho tím chcete dosáhnout?
I. H.-G.: Zpracování života a díla Ericha Mendelsohna mi vždy leželo – a dodnes leží – na srdci. Když jsem se svým výzkumem v 80. letech začala, měl už sice Erich Mendelsohn místo v mezinárodních encyklopediích architektury. Byly v nich zmínky o Einsteinově věži a o obchodním domě Schocken ve Stuttgartu. Všechno ostatní ale scházelo. Dnešní představa je už naštěstí jiná. Existuje řada výzkumných prací zabývajících se v širokém spektru jeho dílem. Myslím, že úkolem kunsthistoriků je vynášet zapomenuté na světlo. Záměrem biografie, kterou jsem o Erichu Mendelsohnovi napsala, bylo zpřístupnit ji čitelnou a zajímavou formou širšímu publiku. Určit mezní oblast mezi zábavnou a akademickou literaturou pro mě bylo zvláštní výzvou a činilo mi velkou radost.
Ita Heinze-Greenbergová – studium historie umění a filozofie v Bonnu. 1984 dizertace o Erichu Mendelsohnovi. 1934–1941 stavby a projekty v Palestině. 1984–1992 asistentka ve Výzkumném středisku architektonického dědictví Technion v Izraelském technickém institutu v Haifě. 1993 přednášky na Akademii Bezalel v Jeruzalémě. 1994–1998 výuka dějin umění a architektury na Fakultě architektury a městského plánování na Technionu v Haifě. 1999 přednášky na Uměleckohistorickém institutu na univerzitě v Augsburku. 2000–2003 spisovatelka na volné noze. 2003–2006 stipendium nadace Gerdy Henkelové (výzkumná práce: Eretz Izrael jako pokusná laboratoř evropských osídlovacích koncepcí). 2004–2005 výzkumná pracovnice v Design Knowledge Systems Research Centre na TU v Delftu. 2008–2012 vědecká asistentka na katedře teorie a dějin architektury, umění a designu, TU v Mnichově. Od srpna 2012 výuka dějin umění a architektury na Institutu pro dějiny a teorii architektury na ETH v Curychu.
Arkadiusz Łuba – vystudoval obor literárních věd, teatrologie a pedagogiky na vysokých školách v Olštýně a Curychu; novinář, překladatel, cestovatel; redaktor překladatelského oddělení kulturně literárního časopisu „Portret“ (1997-2003); zakladatel a první redaktor, který vedl vysílání programu „Allensteiner Welle“ v Olštynském rozhlase (2001-2012); absolvent mnohých stipendií a autor publikací se zaměřením na kulturu, filozofii a umění; je autorem knih „Ślady. Antologia przekładów“ (Olštýn 2003) a „Okno na Joyce“ (Olštýn 2007); v současnosti působí jako novinář a zpravodaj pro Deutschlandradio Kultur a je berlínským korespondentem Polského rozhlasu pro zahraničí v jeho německojazyčné redakci.
Probíhající stoleté výročí od první realizace architekta Ericha Mendelsohna logicky vyústilo v řadu aktivit, které připomněly jeho život i dílo. V Saské Kamenici (Chemnitz) na začátku měsíce října tohoto roku proběhla mezinárodní konference nazvaná Salman Schocken. Archeologie německo-židovského života a jeho kontext, která se uskutečnila v čerstvě opraveném „mendelsohnově“ objektu bývalého Obchodním domu Schocken a dnešním sídlu Národního muzea archeologie, kde více než třicítka odborníků a nadšenců z Německa, Švýcarska, Luxemburgu, Polska, Česka, Velké Británie, Izraele a USA připomněly mezi jinými význam a přínos vztahu stavitele Salmana Schockena a architekta Ericha Mendelsohna. Byla to taky příležitost, jak připomenout osmdesátileté výročí od vzniku Obchodního domu Bachner v Ostravě a zároveň představit výjimečnému auditoriu knihu Ity Heinze-Greenberg, Erich Mendelsohn …ze života, která se objevila z iniciativy SPOK / Kabinetu architektury nejen v češtině, ale také poprvé v jazyce autorčina rukopisu, německy.
Níže uvedený rozhovor je dalším příspěvkem pro časopis Prostor k již dříve uvedenému tématu (Prostor 1/2013).
«Orientálec z Východního Pruska» – život a dílo Ericha Mendelsohna
Arkadiusz Łuba
Slunečný den počátkem podzimu. S Itou Heinze-Greenbergovou, specialistkou na život a dílo Ericha Mendelsohna, se scházím v domě dr. Bejacha v Berlíně-Steinstücken. Tady pravděpodobně naposledy. Zdejší Bernhard-Beyer-Straße 12 platila ještě donedávna za adresu nadace Ericha Mendelsohna. Teď se dům prodává a insolventní nadace zanikne. Mě sem přivedlo stoleté výročí vzniku Mendelsohnovy první stavby a vydání knihy «Erich Mendelsohn. …ze života». Dobrá příležitost promluvit si o díle a životě jednoho z největších architektů současnosti.
Arkadiusz Łuba(A.Ł.): Učíte dějiny umění a architektury na Institutu pro dějiny a teorii architektury na ETH v Curychu. Studovala jste dějiny umění a filozofie v Bonnu. Roku 1984 jste o Erichu Mendelsohnovi promovala. Jak jste se k němu dostala a co vás na něm a jeho díle fascinovalo?
Ita Heinze-Greenbergová (I. H.-G.): K Erichu Mendelsohnovi mě přivedl pozdější školitel mé disertační práce Christoph Luitpold Frommel, který tehdy přednášel na univerzitě tři semestry o moderní architektuře. Během nich se také důkladně zabýval Erichem Mendelsohnem. Začala jsem pak číst Mendelsohnovy dopisy jeho ženě. Už tehdy na mě jako na mladou studentku zapůsobila Einsteinova věž. To mě zaujalo. Tak jsem se jím zkrátka dál zabývala a oslovila jsem prof. Frommela, zda by si dovedl představit, že bych u něho skládala doktorát na téma Erich Mendelsohn.
A.Ł.: Právě jste se zmínila o Einsteinově věži. Co vás na téhle Mendelsohnově stavbě uchvátilo?
I. H.-G.: Ta věž se samozřejmě vymyká z rámce, je to takříkajíc Mendelsohnův debut, nebereme-li v úvahu Bet Taharu v Olštýně. Byla to stavba, jíž se Mendelsohn zabýval už během 1. světové války a která se pak stala v pravém slova smyslu ikonou expresionistické architektury. Mě fascinovalo, jakou měl tenhle architekt odvahu přijít s úplně novým architektonickým jazykem a postavit něco, co tu ještě nikdy nebylo. Říkala jsem si, že se s ním musím blíž seznámit a poznat, kdo vlastně je.
A.Ł.: Jste autorkou a vydavatelkou několika knih o Erichu Mendelsohnovi a od něho. Především vaše Mendelsohnova biografie vychází ve více variantách a jazycích, nedávno v pečlivě edičně zpracovaném dvojjazyčném vydání, které v Ostravě připravili Tadeáš Goryczka a Jaroslav Němec. Mendelsohn měl vzrušující život, poznal různé země a města a navrhl řadu architektonických projektů. Co byste označila za výjimečné atributy jeho života?
I. H.-G.: Až později jsem hlouběji pronikla do Mendelsohnova života s jeho vzrušujícími proměnami poměrů, situací a lokalit. Roku 1933 uprchl z Německa, jako Žid nemohl v nacistickém Německu už existovat. Dalšími zastaveními byly Amsterodam a Londýn. Z Londýna odjel do Izraele, několik let vedl dvě kanceláře, v Londýně a Jeruzalémě. V roce 1941 přišlo další stěhování do Ameriky. To jsou různá místa na naprosto rozdílných kontinentech. Pokaždé se musel jako architekt přeorientovat, a taky to udělal. Vždycky se mu podařilo proniknout do místních poměrů. Samo o sobě už je dostatečně napínavé, jak architekt přizpůsobí svou architekturu příslušnému místu, jak dokáže jako moderní architekt vstoupit do regionální historie a tradic; z toho vyplynou syntézy tradice a moderny, starého a nového, to, čemu se později začalo říkat „kritický regionalismus“. Tyhle pozice mě uchvacovaly.
A.Ł.: Jak je možné, že se Mendelsohn dokázal zorientovat na tolika různých místech a prostě tam pracovat?
I. H.-G.: Tak jednoduché, jak to vypadá, to vůbec nebylo. Určitě nejobtížnější byla emigrace do USA, kde nesměl zpočátku pět let jako architekt pracovat. Povolení stavět je v USA vázáno na americké státní občanství, které pak po pěti letech obdržel. Do té doby musel vystačit s penězi, které vynesla nějaká stipendia a příležitostné přednášky na univerzitách. Útěk z Německa byl z finančního hlediska celkem v pořádku. Mendelsohn byl ve 20. a 30. letech na vrcholu kariéry a velmi dobře vydělával. Měl zřejmě nějaké úspory, a tak se dokázal udržet několik měsíců nad vodou, a navíc hned dostával další zakázky. V Londýně rovnou vyhrál velkou soutěž a zajistil tak provoz tamní kanceláře. V Jeruzalémě se setkal se svými dřívějšími objednavateli, především se Salmanem Schockenem, který mu zadáním stavby soukromého domu a knihovny zajistil bezprostřední finanční existenci. To byl základ navazující tvorby.
A.Ł.: Mendelsohn se odjakživa zajímal o umění. Potvrzují to jeho skici. Rychlé skicovité zachycení architektonické myšlenky mělo blízko k tehdejším snahám v expresionistické malbě. V letech 1912–1914, kdy žil v Mnichově, udržoval rovněž přátelské kontakty k umělcům z okruhu umělecké skupiny Modrého jezdce (jako např. s Vasilijem Kandinským, Franzem Markem nebo Alfredem Kubinem). Vyznačoval se nesmírně bohatou představivostí, což bylo patrné na jeho prvních expresionistických projektech. Poněkud netypické u architekta, že? Nebyl nakonec víc umělcem než architektem?
I. H.-G.: To máte určitě pravdu. Už během studií často pochyboval o tom, zda je pro něho architektura to pravé. Existují dopisy jeho pozdější ženě Luise, v nichž píše: „Nejsem si ještě jistý, snad bych se měl přece jen dát na malířství. Ale říkám si, že v malířství bych už nemohl vstoupit na neznámou půdu.“ Tam už byli totiž lidé, zčásti i ti, které jste jmenoval, kteří přešli k abstraktnímu malířství a prolomili tradici, která platila od renesance. Mendelsohn provedl něco podobného v architektuře.
A.Ł.: Takže se dlouho nemohl rozhodnout, jestli má být architektem nebo malířem. Jeho otec se domníval, že „architektura není povolání pro Žida“. Erich se měl stát „obchodníkem jako on, nebo právníkem“. Nakonec se stal architektem, ale silně spojen s uměním. Vážil si Bacha, se svou ženou – byla cellistka – organizoval svého času koncerty, takzvané „Bachanalie“, při nichž hrál na housle i Albert Einstein. Co měl Mendelsohn nejraději?
I. H.-G.: Myslím že Umění fugy si cenil nejvíc. Své návrhy vypracovával vždy při hudbě. Stáhl se do své pracovní klausury, a tam stál gramofon. Měl velkou sbírku desek, z nichž polovinu tvořil Bach, jinak Beethoven, Mozart, Haydn a další klasický repertoár. Bacha se cenil nejvíc, protože v něm se zjevně sešlo něco, co sám hledal, totiž syntéza vášně, zanícení a matematiky. To je nejspíš velmi typické i pro Bacha. A převedeme-li to do architektonických pojmů, můžeme říct, že Mendelsohn při tom hledal dynamiku a funkčnost. Hudba pro něho úzce souvisela s architekturou. Měla jsem štěstí, že jsem ještě před její smrtí poznala Mendelsohnovu vdovu Luisu a mohla s ní hovořit. Jasně mi tyto apollinské a dionýské prvky v souhře hudby a architektury vyložila. Z toho je i vidět, jak důležité pro jejich vztah toto propojení hudby a architektury bylo. Mendelsohn občas zasedl za klavír a spontánně hrál, ačkoliv neměl hudební vzdělání.
A.Ł.: Ve skicách vyhotovených za 1. světové války Mendelsohn zachytil své vize. Jak píšete ve své biografii, pokoušel se v nich dospět ke zcela novému, revolučnímu architektonickému jazyku. Říká se rovněž, že jeho náčrtky změnily pohled na architekturu. Jak máme tomuto novému jazyku rozumět? A jak je možné, že mohlo k něčemu takovému dojít?
I. H.-G.: Rozumět mu můžeme, pokud vezmeme v úvahu kvality nového stavebního materiálu betonu. Beton byl pro Mendelsohna monolitický a tekutý materiál, který umožňoval vtisknout architektuře zcela nové, skulpturální kvality. Mendelsohn byl určitě jeden z prvních, kdo to vyzkoušel. Znamenalo to rozchod s tradičními nosníky a zátěží, se skeletovým systémem, který později využili jiní u architektury betonu. Mendelsohn chtěl s betonem pracovat elasticky. Tím učinil krok směrem ke skořepinové architektuře. Bohužel musel uznat, že je na to ještě příliš brzy, neboť tradiční stavitelství a stavební inženýři nedokázali ještě skořepinovou architekturu zrealizovat. Začínalo to už tím, že nedokázali prohnout dřevěné bednění. Einsteinova věž byla z velké části vyzděna a omítnuta tak, že vypadala jako skulptura, ale nebyla odlévaná, jak by si to byl Mendelsohn přál. U následujících staveb se pak vrátil k mnohem tradičnější statice. V 50. letech dospělo stavební inženýrství dál a Mendelsohn by se býval rád ke skořepinám vrátil. To mu však už nebylo bohužel dopřáno, protože ve třiapadesátém zemřel.
Ke své expresivní kresbě a pro něj tak charakteristickým architektonickým fantaziím se dostal za 1. světové války. Nejprve sloužil na východní frontě, později zažil peklo západní fronty. V důsledku obrovského psychického vypětí tam zřejmě dospěl ke svým explozivním architektonickým náčrtkům, které vyhotovoval na papír. Dovést je později k naplnění zřejmě nebylo to hlavní, co ho jako architekta na stavění vzrušovalo. Jednou vyslovil krásnou větu: „Stavění přináší pocit blaha.“ Z toho promlouvá nesmírná síla a sebedůvěra. Při všech svých cestách, migracích a nových začátcích se vždy spoléhal na svou tužku. S tím souvisí historka, kterou sám rád šířil: Prchal nočním vlakem z nacistického Německa do Amsterodamu a na nádraží tam potkal známého, který se ho udiveně ptal, co tam hledá. Mendelsohn vytáhl z náprsní kapsičky tužku a řekl, že právě přestěhoval svou kancelář do Amsterodamu.
A.Ł.: „Přemýšlet architektonicky znamená snít o prostoru“, napsal Mendelsohn v jednom dopise. A vy jste k tomu ve své biografii dodala: „Jeho limitem se zdála být otevřená hvězdná obloha nad hlavou.“ Jak ovládal architektonický prostor?
I. H.-G.: Řekneme-li architektonický prostor, mluvíme o vnitřním prostoru. To je něco, co je u Mendelsohna nejslaběji rozvinuto. On sice svou architekturu vnímal jako objemovou strukturu, ale viděl ji vždy v jejím skulpturálním obrysu. Velmi zřídka například začínal s návrhem architektury od půdorysu. Také od něho existuje jen velmi málo náčrtů půdorysů. Pokaždé vlastně začínal s vnější stavbou. Nejdůležitější bylo, jak se bude jevit vnějšímu pozorovateli. To neznamená, že by Mendelsohnovy stavby a prostory nefungovaly uvnitř. Ale hlavní pozornost upíral k vnějšímu prostoru, jako sochař.
A.Ł.: Od návrhu, skici, k hotové budově. Jaký byl jeho způsob práce?
I. H.-G.: Mendelsohn potřeboval vždy velmi dobré inženýry, kteří dokázali provést to, co si představoval, i když po Einsteinově věži byl v tom, co lze taky skutečně provést, už realističtější a pragmatičtější. Sám jednou řekl, že si za studií veškerá cvičení ve statice a výkresy detailů oken kupoval od studentů, kteří byli ještě chudší než on. Mohlo by se říct, že si tím budoval vlastní mýtus, ale tohle bych mu věřila, protože těmhle věcem opravdu nerozuměl. Skutečně se soustředil a omezoval jen na návrh. Byl v tomhle směru jako renesanční architekt, který věnuje veškerou svou pozornost návrhu, a jak se to nakonec spočítá a provede, už mu je vlastně víceméně jedno. Měla jsem možnost mluvit s jeho inženýry, kteří dosud žijí v Jeruzalémě, a ti mi to potvrdili. Mendelsohn zřejmě v noci při Bachově hudbě kreslil své návrhy, a pak je ráno přinesl do kanceláře, hodil je inženýrům na stůl a řekl, tak a pusťte se do toho. A oni museli jeho vize provést. On pak jen přišel a zkontroloval celek, jestli odpovídá tomu, co si představoval.
A.Ł.: Mezi téměř 50 zrealizovanými stavbami najdeme nejrůznější tvary. I funkce jsou různé. Nákupní a kancelářské domy, synagogy, nemocnice, vily, knihovny, továrny, univerzity. Ale všechno to začalo v
jeho rodném Allensteinu ve Východním Prusku, dnes polském Olštýnu. Přesně před sto lety tam byl otevřen Dům očisty a zahradní domek na židovském hřbitově. Je zajímavé, že Mendelsohn se o tomto svém prvním projektu nikdy nezmínil. Proč asi, co myslíte?
I. H.-G.: Mendelsohnův Bet Tahara v Olštýně/Alleinsteinu je vlastně jeho debut, který vytvořil ještě jako student a v seznamu svých děl dlouho neuváděl. Když tu stavbu srovnáte s Einsteinovou věží, nemůže vedle ní co do revolučního ducha obstát. Představíte-li takovou věž jako svůj debut, udáváte tím i směr další kariéry. Tady někdo vyplouvá k novým břehům; je to fascinující a bouřlivý začátek, už jen pro to stavitelovo jméno: Einstein. A výrazný milník na počátky kariéry. Nemyslím, že by se za své první dílo styděl, má to prostě tenhle didaktický důvod.
Ale sama o sobě je to krásná stavba, především její interiér, který je teď i nově barevně upraven. Zde Mendelsohn poprvé zrealizoval sám sebe. Pro nás kunsthistoriky je to chybějící článek mezi rozbujelými tvary secese a Einsteinovou věží. Neboť i Mendelsohn ze secese vychází. To je nejlépe patrné na vnitřním vybavení Bet Tahary – především na stropě, který tam vytvořil, je možné rozpoznat secesní ornamentiku. Tvarový svět secese Mendelsohn později proměnil v plastický objem – a to je právě Einsteinova věž.
Zvláštní na téhle stavbě je jakási stanová kopule nad hlavním prostorem. Myslíme-li stan, myslíme přirozeně i efemérní „budovu“, kterou s sebou Židé vzali na svou čtyřicetiletou pouť pouští, než došli do země zaslíbené. Jestli o tom takhle uvažoval i Mendelsohn, nevíme, nikdy se k tomu nevyjádřil.
A.Ł.: Když jsem ukázal fotografie Domu očisty v Olštýně jednomu příteli, studentu architektury v Tel Avivu, tvrdil, že je to velmi židovská stavba. Ne že by v sobě nesla velké dědictví, ale je prý velmi židovská. Co můžeme v Mendelsohnových budovách vidět, co je za jejich fasádami?
I. H.-G.: Já bych na tomhle místě ani o fasádě nemluvila. Protože ta je vždycky něco dvojrozměrného, a Mendelsohn myslel jen trojrozměrně. To se na vnějším vzhledu Bet Tahary ještě tolik neprojevuje. Naprosto extrémní je to ve skulpturální kvalitě Einsteinova domu. I Mendelsohnovy následující stavby jsou velmi promyšlené. Mají vždy velmi dynamickou odezvu. Jen v Palestině je klidnější, vyžaduje to místní tradice, nejsou tu taky žádné metropole. V metropolích musí budova odrážet dynamiku místa. V Palestině to Mendelsohn vyjadřuje jinak, přesouvá pozoruhodně dynamiku na cestu, po níž se blíží pozorovatel. Vodí ho kolem svých staveb. Než pozorovatel dospěje ke vchodu, ukáže mu co nejvíc stran stavby, ne-li rovnou dokonce všechny.
Mendelsohn se vždy pokouší sladit své extrémně městské budovy s povahou daného stavebního kontextu. Takovým může být například automobilový provoz. Mendelsohn řekl, že horizontální linii oken je třeba přizpůsobit projíždějícím autům. Vertikální okna vyvolávají u rychle projíždějícího řidiče třpytivý efekt, horizontální naproti tomu – klid, neboť se zdá, že jakoby provázejí pohyb auta. V Palestině zase hrála zahrada kolem domu extrémně důležitou roli. Byla to myšlenka zahrady ráje, kterou bylo třeba převést do pouště. Mendelsohn využíval ve svých plánech zahrad vždy jen místní flóru.
A.Ł.: Studenti architektury cestují po světě, aby si prohlédli Mendelsohnova díla a inspirovali se jimi. Ta patří nedílně ke studiu architektury, což nelze říct o každém. Co bylo a zůstává stále tak nové, inspirující a specifické na jeho stavbách, že dodnes neztrácejí na významu?
I. H.-G.: Vzhledem k jeho četným cestám a díky tomu, že žil a stavěl na různých kontinentech, je svým způsobem katalyzátorem mezinárodního architektonického dialogu. Pro něho byly všechny jeho cesty ve své době průlomy. Pro nás jsou něčím, co nás může svést dohromady. Mendelsohn své stavby navrhoval vždy jakoby znovu a opět poprvé, u něho nelze vysledovat architekturu ani styl, který by byl průběžně obsažen všude. Každá z jeho budov vypadá jinak, protože vždy přicházejí s novým řešením pro danou funkci a místo. A to je asi to, co by se od něho měli studenti především naučit: přistupovat ke každé nové zakázce a novému místu pro každého stavitele nově a vyvíjet vždy nová řešení. To je podle mého možné se právě od Mendelsohna velmi dobře naučit.
A.Ł.: Svou biografií a dalšími knihami o Erichu Mendelsohnovi nejenže představujete život a dílo tohoto výjimečného architekta, ale rovněž na něho upozorňujete a popularizujete ho. Čeho tím chcete dosáhnout?
I. H.-G.: Zpracování života a díla Ericha Mendelsohna mi vždy leželo – a dodnes leží – na srdci. Když jsem se svým výzkumem v 80. letech začala, měl už sice Erich Mendelsohn místo v mezinárodních encyklopediích architektury. Byly v nich zmínky o Einsteinově věži a o obchodním domě Schocken ve Stuttgartu. Všechno ostatní ale scházelo. Dnešní představa je už naštěstí jiná. Existuje řada výzkumných prací zabývajících se v širokém spektru jeho dílem. Myslím, že úkolem kunsthistoriků je vynášet zapomenuté na světlo. Záměrem biografie, kterou jsem o Erichu Mendelsohnovi napsala, bylo zpřístupnit ji čitelnou a zajímavou formou širšímu publiku. Určit mezní oblast mezi zábavnou a akademickou literaturou pro mě bylo zvláštní výzvou a činilo mi velkou radost.
Ita Heinze-Greenbergová – studium historie umění a filozofie v Bonnu. 1984 dizertace o Erichu Mendelsohnovi. 1934–1941 stavby a projekty v Palestině. 1984–1992 asistentka ve Výzkumném středisku architektonického dědictví Technion v Izraelském technickém institutu v Haifě. 1993 přednášky na Akademii Bezalel v Jeruzalémě. 1994–1998 výuka dějin umění a architektury na Fakultě architektury a městského plánování na Technionu v Haifě. 1999 přednášky na Uměleckohistorickém institutu na univerzitě v Augsburku. 2000–2003 spisovatelka na volné noze. 2003–2006 stipendium nadace Gerdy Henkelové (výzkumná práce: Eretz Izrael jako pokusná laboratoř evropských osídlovacích koncepcí). 2004–2005 výzkumná pracovnice v Design Knowledge Systems Research Centre na TU v Delftu. 2008–2012 vědecká asistentka na katedře teorie a dějin architektury, umění a designu, TU v Mnichově. Od srpna 2012 výuka dějin umění a architektury na Institutu pro dějiny a teorii architektury na ETH v Curychu.
Arkadiusz Łuba – vystudoval obor literárních věd, teatrologie a pedagogiky na vysokých školách v Olštýně a Curychu; novinář, překladatel, cestovatel; redaktor překladatelského oddělení kulturně literárního časopisu „Portret“ (1997-2003); zakladatel a první redaktor, který vedl vysílání programu „Allensteiner Welle“ v Olštynském rozhlase (2001-2012); absolvent mnohých stipendií a autor publikací se zaměřením na kulturu, filozofii a umění; je autorem knih „Ślady. Antologia przekładów“ (Olštýn 2003) a „Okno na Joyce“ (Olštýn 2007); v současnosti působí jako novinář a zpravodaj pro Deutschlandradio Kultur a je berlínským korespondentem Polského rozhlasu pro zahraničí v jeho německojazyčné redakci.
Setna rocznica powstania pierwszego budynku Ericha Mendelsohna logicznie zaowocowała szeregiem imprez i wydarzeń, które przypomniały życie i dorobek tego wybitnego architekta. We wrześniu ubiegłego roku odbyła się w Chemnitz konferencja międzynarodowa na temat Salman Schocken. Archeologia relacji niemiecko-żydowskich i ich kontekst, która przebiegała w świeżo odnowionym objekcie dawnego Domu Towarowego Schocken, wybudowanego według projektu Ericha Mendelsohna w latach 1927–1930. W budynku tym, który niedawno został siedzibą Narodowego Muzeum Archeologicznego, spotkało się ponad trzydziestu ekspertów i entuzjastów z Niemiec, Szwajcarii, Luksemburga, Polski, Czech, Wielkiej Brytanii, Izraela i Stanów Zjednoczonych, by, między innymi, przypomnieć znaczenie relacji pomiędzy budowniczym Salmanem Schockenem i architektem Erichem Mendelsohnem, i by przeanalizować ich efekt po dzień dzisiejszy. Konferencja była również okazją, by przypomnieć osiemdziesiątą rocznicę powstania Domu Towarowego Bachner w Ostrawie, jak również była możliwością, by zacnemu audytorium zaprezentować dwujezyczną książką Ity Heinze- Greenberg Ity Heinze-Greenberg, Erich Mendelsohn …ze života, która ukazała się dzięki staraniom stowarzyszenia obywatelskiego SPOK / Gabinet Architektury nie tylko po czesku, ale również po raz pierwszy w języku rękopisu autorki, czyli po niemiecku.
Poniżej opublikowana rozmowa przygotowana dla czasopisma Prostor jest kontynuacją już wcześniej na jego łamach poruszanego tematu (Prostor 1/2013).
«Orientalista z Prus Wschodnich» – życie i twórczość Ericha Mendelsohna
Arkadiusz Łuba
Słoneczny wczesnojesienny dzień. Specjalistkę i biografkę Mendelsohna, Ite Heinze-Greenberg, odwiedzam w domu doktora Bejacha w Berlinie-Steinstücken; w tym miejscu być może po raz ostatni. Ulica Bernharda Beyera 12 była jeszcze do niedawna siedzibą Fundacji Ericha Mendelsohna. Dom został jednak sprzedany, a Fundacja rozwiązana. Sprowadza mnie tu setna rocznica powstania pierwszego budynku Mendelsohna i dwujęzyczne – czesko-niemieckie – wydanie książki «Erich Mendelsohn. …ze života/ Bografisches». Okazja do rozmowy o życiu i twórczości jednego z największych architektów naszych czasów.
Arkadiusz Łuba (A.Ł.): Jest Pani docentem Historii Sztuki i Architektury w Instytucie Historii i Teorii Architektury ETH w Zurychu. Studiowała Pani historię sztuki i filozofię w Bonn. W 1984 roku obroniła Pani rozprawę doktorską o Erichu Mendelsohnie. Co zwróciło na niego Pani uwagę i co w nim Panią fascynuje?
Ita Heinze-Greenbergová (I. H.-G.): Mój promotor Christoph Luitpold Frommel prowadził swego czasu wykłady z architektury współczesnej i sporo mówił o Mendelsohnie. Zainteresowało mnie to. Zaczęłam czytać listy Mendelsohna do swojej żony. Jego wieża Einsteina fascynowała mnie już jako młodą studentkę. Tak więc nadal zajmowałam się tym tematem i zaproponowałam profesorowi Frommelowi, że napiszę pracę doktorską o Mendelsohnie.
A.Ł.:Zwróciła już Pani uwagę na wieżę Einsteina w Poczdamie. Co fascynuje Panią w budynkach Mendelsohna?
I. H.-G.:Wieża Einsteina jest dziełem, które nie mieści się w ówcześnie przyjętych konwencjach. Jeśli pominie się Bet Taharę w Allenstein / Olsztynie, to można ją uznać za właściwy debiut architektoniczny Mendelsohna. Wieża Einsteina powstawała podczas pierwszej wojny światowej i stała się ikoną architektury ekspresjonistycznej. Fascynowało mnie, jak odważnym był ten architekt, który stworzył absolutnie nowy język w architekturze i zbudował cos, czego jeszcze nie było. Uświadomiłam sobie, że powinnam zbadać dokładniej, czym to jest.
A.Ł.:Jest Pani autorką i wydawcą kilku książek o Erichu Mendelsohnie. Przede wszystkim jednak Pani biografia Mendelsohna ukazała się już w kilku wariantach i językach, niedawno we wspaniale wydanej dwujęzycznej edycji, wydanej przez Tadeáša Goryczkę und Jaroslava Němeca w Związku Kultury Ostrawa. Mendelsohn prowadził wyjątkowo interesujące życie, w różnych krajach i miastach, tworzył różnorodne projekty. Co było w życiu Mendelsohna wyjątkowe?
I. H.-G.: Biografię Mendelsohna odkryłam zdecydowanie później niż jego dzieła, wszystkie jej odcienie i miejsca. W 1933 roku uciekł on z Niemiec, jako żyd nie miał w tym ówcześnie nazistowskim kraju szans na godną egzystencję. Zatrzymał się w Amsterdamie i Londynie. Z Londynu wyjechał do Jeruzalem, by w obu miastach przez kilka lat równolegle prowadzić swoje biura. W 1941 roku zdecydował się na podróż do Ameryki. To wszystko to bardzo różne miejsca na różnych kontynentach. Za każdym razem musiał się zatem przestawiać i dopasowywać, co też czynił. Za każdym razem studiował wszystko to, co było typowe dla danego regionu. To już samo przez się jest interesujące, jak dokładnie architekt wpasowuje swoje budynki w strukturę regionu, ile z jego historii i tradycji konstytuuje jego dzieła; z tego powstały syntezy tradycji i nowoczesności, starego i nowego, to, co zostanie później nazwane «krytycznym regionalizmem».
A.Ł.:Jak było to możliwe, że odnalazł się on w tak wielu różnych miejscach i jak mógł ot tak po prostu w nich pracować?
I. H.-G.:Tak proste, jakim się to wydaje, to nie było. Najtrudniejszy był z pewnością wyjazd do USA, gdzie przez kilka pierwszych lat nie mógł pracować jako architekt. Uprawnienia budowlane związane są w USA z amerykańskim obywatelstwem, które Mendelsohn otrzymał po pięciu latach. Do tego czasu musiał utrzymywać się ze stypendiów i okazjonalnych wykładów na uniwersytetach. Ucieczka z Niemiec była pod względem finansowym do zniesienia. W latach 20-tych i 30-tych znajdował się Mendelsohn w apogeum swojej kariery i dobrze zarabiał. Miał z pewnością jakieś oszczędności, dzięki czemu mógł przez kilka miesięcy dobrze egzystować; poza tym nadal otrzymywał zlecenia. W Londynie od razu wygrał duży projekt. Tym samym zabezpieczył egzystencję londyńskiego biura. W Jeruzalem spotkał swoich dawnych zleceniodawców, przede wszystkim Salmana Schockena, który zapewnił mu bezpieczeństwo finansowe poprzez zlecenie projektów i budowy prywatnej wilii i biblioteki. To była baza dla dalszej nieprzerwanej pracy.
A.Ł.:Mendelsohna od zawsze interesowała sztuka. Jego szkice to potwierdzają. Szybkie i proste utrwalenie pomysłu architektonicznego przypomina próby malarstwa ekspresjonistycznego. W swoim czasie monachijskim 1912-1914 utrzymywał kontakty z grupą Błękitnego Jeźdźca (m.in. z Wassilym Kandinskym, Franzem Marcem, Alfredem Kubinem). Wyróżniała go bogata, nieograniczona fantazja, widoczna przede wszystkim w jego wczesnych ekspresjonistycznych projektach. Trochę to nietypowe jak na architekta, czyż nie? Czy Mendelsohn nie był przypadkiem bardziej artystą niż architektem?
I. H.-G.:Ma Pan racje. Już w czasie studiów często zastanawiał się nad tym, czy architektura jest rzeczywiście tym, czym chciałby się zajmować. W jednym z listów do swojej późniejszej żony Luisy pisał «Jeszcze nie jestem dość pewny, może jednak powinienem studiować malarstwo». Wydaje mi się jednak, że w malarstwie nie odkryłby nowych kierunków. Byli już malarze, jak choćby ci wymienieni powyżej, którzy poszli w kierunku malarstwa abstrakcyjnego i zerwali z tradycjami renesansowymi. Mendelsohn dokonał czegoś podobnego w architekturze.
A.Ł.:Tak więc długi czas Mendelsohn nie mógł się zdecydować, czy zostać malarzem czy architektem. Jego ojciec uważał, że architektura «nie jest zawodem godnym żyda». Erich «powinien zostać handlarzem, podobnie jak on, albo prawnikiem». Ale ostatecznie syn został architektem, pozostał jednak mocno związany ze sztuką. Podziwiał Bacha, ze swoją żoną – która była wiolonczelistką – organizował swego czasu koncerty zwane «bachanaliami», podczas których Albert Einstein grał na skrzypcach. Co w muzyce lubił najbardziej?
I. H.-G.:Myślę, że mogła to być «sztuka fugi», którą poważał najbardziej. Mendelsohn zawsze tworzył słuchając muzyki. Zamykał się w swoim gabinecie, w którym stał gramofon. Posiadał duży zbiór płyt długogrających, których połowę stanowiły utwory Bacha, a resztę – Beethovena, Mozarta, Haydna, a także inny klasyczny repertuar. Bach był jego ulubionym kompozytorem, bo chyba rzeczywiście łączył coś, co próbował znaleźć sam Mendelsohn, mianowicie syntezę pasji, namiętności i matematyki. A to było przecież typowe dla Bacha. Gdyby ktoś zechciał przetłumaczyć to na terminy architektoniczne, to dynamika i funkcjonalność były czymś, czego Mendelsohn poszukiwał. Widział muzykę jako korelację do architektury. Miałam to szczęście poznać wdowę po Mendelsohnie osobiście i porozmawiać z nią i ona szczegółowo wyjaśniła mi owo apollińskie i dionizyjskie współgranie architektury i muzyki. Z tego można wywnioskować, jak ważne dla związku Ericha i Luizy było połączenie muzyki i architektury. Mendelsohn siadał czasem spontanicznie przy fortepianie i grał, nie miał jednak muzycznego wykształcenia.
A.Ł.:W szkicach, które powstały w okopach pierwszej wojny światowej, Mendelsohn utrwalał swoje wizje. W swojej biografii pisze Pani w tym kontekście o próbie znalezienia przez Mendelsohna zupełnie nowego języka architektury. Mówi się, że te szkice zupełnie zmieniły sposób patrzenia na architekturę. Jak należałoby rozumieć ten nowy język architektury? I jak zmiana tego sposobu patrzenia była możliwa?
I. H.-G.: Można go zrozumieć tylko wtedy, jeśli weźmie się pod uwagę cechy nowego budulca, jakim był beton. A był on dla Mendelsohna monolitycznym i płynnym materiałem, który umożliwiał nadanie architekturze nowych rzeźbiarskich właściwości. Mendelsohn był jednym z pierwszych, który w tym eksperymentował. Chciał odejść od tradycyjnych podpór i obciążeń, od systemu szkieletowego, co później wykorzystywały inni architekci w architekturze betonu. Mendelsohn chciał przede wszystkim wypróbować elastyczne właściwości betonu. Dlatego podążał w kierunku architektury szalunkowej. Niestety musiał sobie uświadomić, że jest na to jeszcze za wcześnie, ponieważ tradycyjne metody budowy i inżynierowie nie byli w stanie zrealizować jego założeń. Nie byli nawet w stanie odpowiednio formować i naginać szalunków. Wieża Einsteina została zatem w ostateczności w znakomitej części wymurowana i tak otynkowana, że wygląda niczym rzeźba. Nie jest jednak odlaną bryłą, jak to sobie wyobrażał Mendelsohn. W swoich późniejszych pracach powrócił do tradycyjnych metod statyki. W latach 50-tych inżynieria budowlana była już rozwinięta i Mendelsohn chętnie byłby powrócił do dawnych pomysłów. Niestety nie było mu to dane, gdyż zmarł w 1953 roku.
Mendelsohn walczył na froncie wschodnim, później w piekle frontu zachodniego. Znajdował się pod olbrzymią presją i być może z tego powodu jego z rozmachem rzucone na papier szkice mają taki niespokojny, wybuchowy charakter. Ich późniejsza architektoniczna realizacja nie była tym, co fascynowało go w budowaniu. Stwierdził kiedyś «budowanie jest szczęściem». Przemawia przez to dużo siły i pewności siebie. Podczas wszystkich tych dróg, migracji i zaczynania wszystkiego od nowa, zawsze ufał swojemu szkicowemu ołówkowi. Jest taka anegdota, którą chętnie przytaczał sam Mendelsohn: Uciekł z nazistowskich Niemiec nocnym pociągiem do Amsterdamu i spotkał na tamtejszym dworcu znajomego. Ten zapytał go, co Mendelsohn robi w Amsterdamie. Mendelsohn wyciągnął na to z kieszeni kamizelki ołówek i poinformował swojego rozmówcę o tym, że właśnie przeniósł tu swoje biuro.
A.Ł.:«Myśleć architektonicznie, oznacza marzenie o przestrzeni», napisał Mendelsohn w jednym z listów. Pani rozszerza tę myśl w swojej biografii: «Tylko gwieździste niebo wydawało się go ograniczać». Jak panował nad przestrzenią architektoniczną?
I. H.-G.:Jeśli mówię o przestrzeni architektonicznej, to mam na myśli wnętrze. Jest to coś, co u Mendelsohna jest najsłabiej rozwinięte. Mimo że widział swoją architekturę jako strukturę objętościową, to zawsze widział ją w rzeźbiarskim konturze. Bardzo rzadko projektował budynek poczynając od jego rzutu poziomego. Zachowało się ich tylko kilka. Zaczynał zazwyczaj od widoku zewnętrznego. Najważniejsze było dla niego to, jak budynek wygląda dla oglądającego. Nie oznacza to, że wnętrza budynków Mendelsohna nie funkcjonują. Ale skupiał jednak bardziej na zewnętrzu niczym rzeźbiarz.
A.Ł.:Od projektu, szkicu do gotowej budowli. Jaki był styl pracy Mendelsohna?
I. H.-G.: Mendelsohn zatrudniał zawsze znakomitych inżynierów, którzy potrafili zrealizować to, co sobie założył, nawet jeśli po wieży Einsteina jego plany stały się bardziej realistyczne i pragmatyczne z punktu widzenia ich realizacji. Sam przyznawał, że podczas swoich studiów architektonicznych kupował rozwiązania zadań ze statyki i szczegółowych szkiców okien od biedniejszych od siebie studentów. Można to oczywiście uznać za fabulację i budowanie własnego mitu, ale ja wierze, że on to rzeczywiście robił, bo o tych rzeczach nie miał pojęcia. On naprawdę zajmował się tylko projektem, a wręcz do tego się ograniczał. Był niczym architekt renesansowy, który skupiał się na projekcie, a jego realizacja i potrzebne obliczenia były mu obojętne. Miałam okazję rozmawiać o tym z byłymi inżynierami Mendelsohna, którzy nadal mieszkają w Jeruzalem, i oni potwierdzili moje przypuszczenia. Mendelsohn tworzył w nocy, słuchając muzyki Bacha, rankiem przynosił szkice do biura, kładł je na biurku swoich inżynierów i zlecał ich realizację. I oni musieli te jego wizje urzeczywistniać. Mendelsohn kontrolował postępy pracy, i sprawdzał, czy wszystko odpowiada jego wcześniejszym wyobrażeniom.
A.Ł.:Pośród prawie pięćdziesięciu zrealizowanych budowli znajdują się najróżniejsze formy. Także ich funkcjonalność jest różna. Domy handlowe i biurowce, synagogi, szpitale, wille, biblioteki, fabryki, uniwersytety. Wszystko zaczęło się jednak w rodzinnym mieście Mendelsohna, w Allenstein w Prusach Wschodnich, dzisiejszym Olsztynie w Polsce. Przed stu laty otwarte zostały dom oczyszczenia i dom ogrodnika przy cmentarzu gminy żydowskiej w Alleinstein. Co ciekawe, Mendelsohn nigdy nie wspominał o tym swoim dziele. Dlaczego?
I. H.-G.: Olsztyńska Bet Tahara jest debiutem Mendelsohna, którego plany sięgają roku 1911 i czasów studenckich, a który nigdy później nie był nigdzie przez niego wzmiankowany. Wieża Einsteina znakomicie nadawała się do zapoczątkowania kariery architektonicznej. Znaczyła fascynujący i głośny debiut, nie tylko przez słynne imię swojego właściciela – Einsteina. Nie sądzę, żeby Mendelsohn wstydził się swojego pierwszego dzieła, chciał po prostu mocno zarysować swój debiut.
Bet Tahara to przepiękny budynek, szczególnie wewnątrz, którego kolorystyka została w pełni odrestaurowana. Mendelsohn spełnił się w nim po raz pierwszy. Dla nas, historyków sztuki, jest to brakujące ogniwo między formami secesyjnymi a wieżą Einsteina. Bo Mendelsohn wywodzi się właściwie z ze stylu secesyjnego. Najlepiej widoczne jest to we wnętrzu Bet Tahary w Olsztynie. Przede wszystkim w ornamentyce dachu, gdzie znajdują się secesyjne ornamenty wprowadzone przez Mendelsohna. Ten świat form secesyjnych przekształcił on później w plastyczną objętość, z czego wyrosła wieża Einsteina.
Wyjątkowa w tym budynku jest kopuła w kształcie namiotu, rozpostarta nad salą główną. Mówiąc o namiocie, myślę o szałasie, a więc takim efemerycznym „budynku”, który żydzi nosili ze sobą podczas ich 40-letniej wędrówki przez pustynię, zanim dotarli do ziemi obiecanej. Trudno powiedzieć, czy Mendelsohn też tak myślał, gdyż nigdy się na ten temat nie wypowiedział.
A.Ł.:Kiedy pokazywałem zrobione przeze mnie zdjęcia olsztyńskiego domu oczyszczenia studentowi w Tel Avivie, stwierdził on, że jego wygląd jest bardzo żydowski. Nie bardzo tradycyjny, ale bardzo żydowski właśnie. Co można zobaczyć w budynkach Mendelsohna, co skrywa się za fasadą?
I. H.-G.: W tym miejscu nie mówiłabym nawet o fasadzie. Bo fasada jest zawsze czymś dwuwymiarowym, a Mendelsohn zawsze myśli w trzech wymiarach. Tego nie widać w zewnętrzu olsztyńskiej Bet Tahary. Za to ekstremalnie rzuca się to w oczy w przypadku wieży Einsteina. Także następujące po niej budowle są pomyślane w dość specyficzny sposób. Ich recepcja jest zawsze bardzo dynamiczna. Tylko w Palestynie wydaje się spokojniejszy, tradycja tego miejsca zdaje się tego wymagać, brak jest tu także wielkich metropolii. W metropoliach dynamika miejsca musi odbijać się w budynku. W Palestynie tworzy inaczej, przenosząc w ciekawy sposób to co dynamiczne poza sam budynek. Prowadzi nas wokół swoich budynków. Zanim znajdziemy się przed właściwym wejściem, zdążymy zobaczyć możliwie wiele, jeśli nie wszystkie, stron budynku.
Swoje miejskie budynki próbował Mendelsohn zawsze wpisać w otaczający je kontekst. Może nim być na przykład ruch uliczny. Jak kiedyś powiedział, poziome listwy okienne oddawałyby charakter jazdy samochodem. Okna pionowe generowałyby u szybko mijającego budynek obserwatora efekt migotania filmu, poziome pasy okien natomiast oddziaływałyby na niego spokojnie, gdyż podążałyby niejako z nim. W Palestynie, ogród wokół budynku odgrywał bardzo ważną rolę. Był niczym biblijny Eden, który chciał przenieść na pustynię. Projektując ogród zawsze wykorzystywał tylko regionalne rośliny.
A.Ł.:Studenci architektury podróżują po świecie, by na różnych kontynentach odkrywać budowle Mendelsohna, szukać inspiracji. Jego architektura wykładana jest na uniwersytetach, podczas gdy wiele innych zostaje pominiętych. Co w budowlach Mendelsohna było i pozostaje tak nowe, inspirujące i specyficzne, że nadal nie traci na znaczeniu?
I. H.-G.:Dzięki swoim wielu wędrówkom i temu, że mieszkał i budował na tylu różnych kontynentach, zdaje się Mendelsohn być swego rodzaju katalizatorem architektonicznego dialogu. Wszystkie jego podróże były dla niego rozłamen, przełomem. A nas może to dziś łączyć. Każde dzieło Mendelsohna było czymś nowym, nie dostrzeżemy ani typowej linii rozwojowej ani kontynuacji stylu, w których następne jest kontynuacja poprzedniego. Wszystkie jego budynki wyglądają inaczej, ich funkcja jest dostosowana do miejsca i przeznaczenia, dla których zostały zaprojektowane. Studenci mogliby także tego uczyć się od Mendelsohna, żeby do każdego zlecenia, zleceniodawcy i miejsca podchodzić indywidualnie i poszukiwać dlań indywidualnych rozwiązań.
A.Ł.:Swoją biografią i innymi książkami o Mendelsohnie nie tylko prezentuje Pani życie i twórczość wyjątkowego architekta, ale także popularyzuje wiedzę o nim. Jaki jest tego cel?
I. H.-G.:Opracowanie życia i twórczości Ericha Mendelsohna było i jest bliskie memu sercu. Kiedy zaczynałam swoje badania w latach 80-tych, Erich Mendelsohn znajdował się co prawda w międzynarodowych leksykonach architektury, ale wspominano w nich tylko o wieży Einsteina i domu towarowym Schockena w Stuttgarcie. Pomijano zaś wszystko inne. Dziś spojrzenie na Mendelsohna na szczęście już się zmieniło. Powstało wiele analiz jego dzieła o szerokim zakresie tematycznym. Wydobywanie na światło dzienne tego, co zapomniane, traktuję jako misję historyka architektury. Biografię o Erichu Mendelsohnie napisałam z myślą o szerokiej publiczności, kładąc nacisk na jej czytelność i atrakcyjność. Przekraczanie granic między literaturą popularnonaukową i fachową było szczególnym wyzwaniem i sprawiło mi wiele radości.
Ita Heinze-Greenberg – Studium der Kunstgeschichte und Philosophie in Bonn. 1984 Dissertation über das Thema Erich Mendelsohn. Bauten und Projekte in Palästina 1934-1941. 1984-1992 Forschungsassistentin am Architectural Heritage Research Centre, Technion, Israel Institute of Technology, Haifa. 1993 Lehrauftrag an der Bezalel Academy, Jeruzalem. 1994-1998 Dozentin für neuere Kunst- und Architekturgeschichte an der Faculty of Architecture and Townplanning, Technion Haifa. 1999 Lehrauftrag am Kunsthistorischen Institut der Universität Augsburg. 2000-2003 Arbeit als freie Autorin. 2003-2006 Stipendiatin der Gerda Henkel Stiftung mit einer Forschungsarbeit über Eretz Israel als Versuchslabor europäischer Siedlungskonzepte. 2004-2005 senior research fellow am Design Knowledge Systems Research Centre,TU Delft. 2008-2012 Wissenschaftliche Assistentin am Lehrstuhl für Theorie und Geschichte von Architektur, Kunst und Design, TUM. Seit August 2012 Dozentin für Kunst- und Architekturgeschichte an dem Institut für Geschichte und Theorie der Architektur der ETH Zürich.
Arkadiusz Łuba – studia wyższe w dziedzinie literaturoznawstwa, teatrologii i pedagogiki w Olsztynie i Zurychu; dziennikarz, tłumacz i podróżnik; redaktor działu przekładów w piśmie kulturalno-literackim „Portret“ (1997-2003); twórca i pierwszy redaktor kierujący audycją „Allensteiner Welle“ w Radio Olsztyn (2001-2012); liczne stypendia i publikacje (kultura, filozofia, sztuka); autor książek „Ślady. Antologia przekładów“ (Olsztyn 2003) i „Okno na Joyce’a“ (Olsztyn 2007); obecnie dziennikarz i reporter Deutschlandradio Kultur i berliński korespondent Polskiego Radia dla Zagranicy Redakcji Niemieckiej.