Slovo Bachner je zvučné, jako když břinkne. Pořád mi rezonuje v uších (a v hlavě samo sebou). Tak jako jméno je i věc, na kterou přešlo od osob, jasná a navýsost charakterní.

Bachner je obchodní dům v Ostravě, který se už ve svém původním poslání nečiní. Momentálně je v limbu, slastně podřimující (jen aby to nebyl smrtelně nebezpečný „mikrospánek“). Kdysi to ovšem byl vyhledávaný a rušný obchodní dům, než nastaly události, přivodivší faktické proměny.
Ne sice, že by přestal být obchodním domem, ale nejprve změnil provozovatele, následně jméno a sortiment a nakonec utrpěl zásah do vnější „tváře“. Naštěstí ne fatální a nevratný.

Bachner je ovšem, a to především, veskrze charakterní stavbou, nepřehlédnutelnou a neopomenutelnou. „Paradoxně“ (?) právě proto,
že je jednoduchá. Majestátní ve své nahé kráse a jednoduchosti, kráse a síle jednoduchého tělesa, elementárního předmětu.

Jak ale víme, s vnímáním krásy to vůbec není jednoduché. Záleží na příjemci, pozorovateli, na tom, kdo zážitek má mít nebo nemít. Co je pro někoho povznášející a vzrušivé, je pro jiného chlad a nuda. Musím připomenout, že to není nic nového pod sluncem. Historie lidstva zná střídání různých vnímání a zažití krásy už několik tisíc let.

Buď krásu naturální, beroucí si jako vzor rozeklanost, svěžest a pestrost přírody, nebo krásu ze zážitku jednoduchosti, minimalismu jejího vztahu
a určení. Celé starověké civilizace (nejen jednotlivci) se přikláněly k jednomu nebo druhému. Nebo to střídaly. Archaické říše Egypta, Fénicie, Kréty se klonily k jednoduchosti jak v architektuře, tak v umění. Není to až objev nebo výdobytek moderní architektury a moderního umění. Bylo
to tak, jinak by nepovažovali za potřebné to popsat a zabývat se tím již velcí myslitelé starověku a stěžejní autority lidských dějin: Platon, Plotin a nakonec Augustinus Aurelius (známý spíše jako Svatý Augustin), shledávající ve svém krátkém traktátu čtverec jako navýsost krásný a nad ním věru kruh jako ještě vyrovnanější. To vše jen pro připomenutí, že vše nezačíná jen včera.

Moderní architektura (a zde mám na mysli klasickou nebo raně moderní architekturu) je přemítána jako výslednice praktických pochodů, ekonomie, konstrukce, strohého racionalistického determinismu. Sami tvůrci a první osnovatelé k tomu (bohužel) přispěli, když zmíněné vlastnosti často akcentovali. A ovšem epigoni jim na to naskočili a ono okrajové poselství zesílili, ačkoliv skutečnost byla jiná. Prokazatelně jiná. Slovo funkcionalismus je proto paradoxní, ne právě přiléhavé. V mezinárodním kontextu užívané nepoměrně méně často než u nás. Je v podstatě,
řekl bych, poněkud matoucí. V zárodku moderní architektury bylo úsilí o krásu. O znovunastolení onoho druhu krásy, jejíž zažití přichází od vjemu
elementárních a vyvážených obrazů a těles. Ani v nejmenším tím ale neříkám, že služebnost a technická správnost šla stranou. To by nešlo o architekturu, stavební umění. A to stavební podtrhuji. Počátek nalézáme na konci první světové války, jakkoli to mnohé děje předznamenaly.

Předznamenaly, ale ještě nenastolily v pravém smyslu slova. Sám pojem moderní může být a také je vnímán různě. Tak to prostě je. Na podrobnější úvahu zde však nemáme prostor.

Budu mluvit o moderní architektuře jako o té, která přišla na svět až na samém sklonku první světové války, nebo spíše vzápětí po ní. Děje a události, které byly před ní, si dovoluji nahlížet jako předehru. A jak už to bývá, vizionářů je vždy tuze malý okruh. Musím ukázat na jednoho, zcela hlavního, kterým byl Le Corbusier. To on zpracoval poselství nejsilnější, nejpodstatnější a nakonec potom také nejvlivnější, které modelovalo (a stále ještě remodeluje!) celou epochu. Vedle něho ale pracovalo hned několik velkých duchů a osobností na svém podílu a předkládalo své dílo veřejnosti. V Nizozemí, Katalánsku, Rusku (zcela zvláštní odnož), u nás, ale zejména v Německu, kde působilo hned několik individualit – Walter Gropius, Bruno Taut, Hans Scharoun a až dosti později Ludwig Mies van der Rohe, avšak nad nimi dalece čněl především Erich Mendelsohn. Tento architekt nejspíš nejsilněji ovládl názorové pole, ale i projekci do všeobecně vnímaného veřejného prostoru předválečné doby v Německu, a to hned z několika důvodů (přesto, že je jeho dílo navýsost rozmanité).

Obchodní dům Bachner v Ostravě je jeho poměrně pozdním dílem, závěrem úsilí na evropském kontinentě. Možná že se najdou i tací, kteří v něm „pravého Mendelsohna“ nepoznávají. Jako by tato stavba vypadla z kontextu nebo role. Já jsem ale takový vjem a zažití z tohoto díla, z tohoto fragmentu města neměl nikdy. Vždy se mi spontánně jevilo zcela zapadající do kontextu Mendelsohnova projevu. Dokonce ho považuji
za dosti příbuzné obchodním domům Socken ve Stuttgartu a Chemnitz (Saské Kamenici). Musím se naopak vyznat, že tento Mendelsonův projev mám za nejvýznamnější a nejsilnější. Dokonce za vrchol jeho tvorby vůbec. S nejsilnějším poselstvím. To je ona meta v „absolutní harmonii“, kam až úsilí o ni může dojít a naplnit se. A to ani za mák proto, že je v Ostravě. Dejme tomu tedy u nás. Na tyhle relace, co je tam nebo onde, já „nehraju“ a nechávají mě dokonale lhostejným. Mě jímá architektura jako taková, bez ohledu na to, kde je, kam je určena.

Prostě proto, že se mi to tak naléhavě jeví. Bachner pro mne znamená jednoduchost s vrchovatou mírou přesvědčivosti.

Dobře vím, že těm, kteří nemají dar to takto vnímat a zažít sílu onoho vjemu, ani nenapovím, natož vnuknu, že by měli takto (nejen) architekturu vnímat. Patrně je to epřenositelné. Vnímání věcí je rozmanité. Dobře ale také vím, že podobně jako já to zažívá nemalé množství dalších lidí, možná více než polovina společnosti. A to bez jakékoliv indoktrinace, školení nebo mediální masáže, prostě to tak je. Co je pro někoho nuda a chlad, je pro jiného povznesení. Silný zážitek. Nemohl jsem se o tom nezmínit. Bachner, obchodní dům v Ostravě, mám a vždy jsem měl za jedno z vrcholných děl Ericha Mendelsohna, ne-li za metu snad i nejvyšší.